Přirozenost a návrat k sobě

16. 10. 2025

Přemýšlela jsi někdy, jak by tvůj život vypadal, kdyby se nikdo nedíval? Jak by vypadaly tvé dny, tvůj domov. Jak bys vypadala ty?

Co vlastně znamená být pravdivá, autentická, přirozená?

Přirozenost je především svoboda. Stav bytí bez námahy a návrat k tomu, co je původní a skutečné. 

Je to svoboda být tou, kterou doopravdy jsi. TY se svými touhami, sny, chybami i dary. 

Přirozenost je rovnováha mezi vnitřní pravdou a vnějším projevem.

Pravdou je, že v naší společnosti je hluboce zakořeněné srovnávání, hodnocení a posuzování. Nežijeme ve vakuu, jsme součástí celku a je úplně přirozené a normální, že se vzájemně ovlivňujeme.

Během života pak často hrajeme role a schováváme se za masky, které nás chrání. Chceme zapadnout, nebýt moc, nebo málo. Přizpůsobujeme se, abychom nezklamaly a skrýváme svou pravdu, abychom byly přijaté a milované. 

Když ale pod maskami zůstáváme příliš dlouho, vzdalujeme se tím především sami sobě. Žijeme v napětí, ve snaze zalíbit se nebo v tlaku na výkon. 

Postupně a pomalu se tak můžeme úplně ztratit a zapomenout kdo vlastně jsme. Tak jako se to stalo i mně. 

Trochu jsem se sama sobě ztratila a aniž bych si toho všimla, pohled na sebe a svůj život jsem podřídila cizím měřítkům. Převzala jsem je jako cosi samozřejmého a ušila si z nich na sebe bič. Všudypřítomný a bolestný pocit viny, který mě pak pronásledoval, protože jsem nebyla schopná jim dostát, mi nakonec ukázal i cestu zpátky. Mojí hodné holce to chvíli trvalo, ale právě díky tomu ke mně přišly i velké dary.

Konečně jsem po dlouhé době znovu potkala sebe. Dotkla se své Kálí a zahlédla svou jemnou Vílu. Rozzlobená a vzteklá Kálí mi ukázala mou bolest i sílu, Víla mi pomohla uvidět mou zranitelnost a jemnost, která potřebovala být viděná a chráněná. Obě moje části se mi tehdy staly oporou - a já se rozhodla je respektovat. Nebylo to ze dne na den a nebylo to snadné, ale každým malým krokem vpřed jsem cítila, že se vracím.

Cesta zpátky tedy existuje, vede přes upřímnost a pravdivost k sobě samé. 

Možná jsme z některých masek už vyrostly a jsou nám příliš těsné. Možná jsme si uvědomily, že žijeme život, který není náš. A dost možná máme prostě už všeho dost a potřebujeme se jen volně nadechnout. Netlačit se do situací a vztahů, které nás vyčerpávají a neprospívají nám.

Cítíme, že svět už nepotřebuje naše umenšované a ohnuté já. Svět nepotřebuje ani naší dokonalost, ale velmi potřebuje autenticitu a pravdivost. Právě naše jedinečnost inspiruje ostatní víc, než tušíme. Naše jedinečnost je náš dar. V naší přirozenosti je naše krása. 

Jít si naproti vyžaduje odvahu a odhodlání, ale odměnou je nám obrovská svoboda a klid.

Pokud teď přemýšlíš, jak na to, sdílím pár tipů, které fungují mně a mohou ti být inspirací.

Jdu si naproti: 5 tipŮ pro návrat ke své přirozenosti

• Dopřej si zpomalení a naslouchej svému tělu. Je to náš nejupřímnější spojenec. Vnímej své pocity. Zkoumej kdy, kde a s kým cítíš úzkost a kdy se cítíš volná. Buď se svým tělem v kontaktu. Pomáhá i tanec, procházka bosky, teplá vana, jemná masáž. Vnímej signály svého těla a nauč se jim důvěřovat.
  
  
• Buď k sobě pravdivá. Svou pravdu znáš jen ty. Proto se zkus před ní a před sebou neschovávat. Zkoušej v drobnostech volit to, co je ti opravdu vlastní. Přirozenost se posiluje s každým malým „ano, takhle to cítím“. 
  
  
• Nech na sebe působit přírodu. Bytí v přírodě je lékem na odhození všeho, co není naše. V přírodě se nic nemusí přetvařovat, protože všechno je tak, jak má být. Když jsme v ní, přirozeně se ladíme na stejný rytmus – pomalejší, opravdovější, skutečný. Náruč přírody nás vždycky přijme bez hodnocení a s laskavostí sobě vlastní.
  
  
• Dovol si nechat věci plynout. Někdy je to úplně nejlepší rozhodnutí. Přestat tlačit, hledat řešení a něco řídit. Uvolnit se do každodennosti a odpustit si, že někdy nevím. Nevědět je součástí naší lidské cesty.
   
• Pěstuj laskavost. K sobě samé i k druhým. Už teď jsi dost. Oceň se i za ty nejmenší úspěchy - může to být zametená chodba, uvařená polévka nebo přečtená pohádka. Je tolik drobností, které považujeme za samozřejmé, ale přitom právě za ně si zasloužíme uznání. Za úsměv věnovaný cizí paní, za upřímný soucit, za trpělivost, když se věci nedaří. To všechno je tvář lidskosti, která má hodnotu větší než cokoli jiného. Laskavost dělá svět i nás lepšími.
  

A když se něco nepovede - obejmi se, místo výčitek. Dýchej. A znovu se vrať pozorností tam, kde cítíš radost. Tam je tvé světlo. Tam jsi to ty.

Najít svou přirozenost je proces. Cesta. 

Naše pravé já okamžitě pozná, kdy už nemusí dál předstírat a hrát. Přijde úleva, uvolnění a lehkost. Už můžeme jen být.

Věci, které nás dřív zraňovaly, pomalu ztrácí svou sílu a názory ostatních se stávají jen inspirací k zamyšlení. Díváme se na sebe láskyplněji a máme mnohem víc pochopení pro ostatní a jejich “jinakosti”. Už se nemusíme za sebe omlouvat a nepotřebujeme se obhajovat.  

Jsme správně tak, jak právě teď jsme. Cítíme soulad mezi tím, co cítíme, a tím, jak se projevujeme.

A pokud se najde někdo, komu se naše přirozenost nelíbí - je už jen na nás, jestli se budeme znovu schovávat nebo si dovolíme přirozeně být. Ne každý naši přirozenost pochopí a přijme. Důležité je, abychom ji chápaly a chránily my sami.

A kdybys cítila, že chceš svou ženskou autenticitu podpořit i něčím hmatatelným, jsi srdečně zvána do mého obchůdku Joni Květ. Všechno v něm vzniká z myšlenky opravdovosti, radosti a lásky k sobě samé.